Nejhorší virus 21. století

Zaslechnutí jednoho telefonního rozhovoru mě přesvědčilo o tom, jaký virus je v 21. století ten nejhorší.

Od tohoto pondělí jsem začal učit poblíž Vinohrad na jedné nejmenované vysoké škole. Celá výuka probíhá v angličtině. Hned při první hodině jsem musel učit v hybridní formě. To pak výuka vypadá tak, že část studentů přede mnou sedí v učebně a větší část, rozmístěná různě po světě, mě sleduje ze svých pokojů a ložnic online. Hybridní výuka o to více unavuje, protože si člověk připadá jako YouTuber a hudební DJ zároveň – místo gramofonů a vinylových desek ovládá a scratchuje PowerPoint a konferenční aplikace typu Zoom. YouTubery jsme se všichni stali přes naši vlastní vůli přes noc díky tomu, že v současné době stále mezi námi řádí koronavirus, dle reakce světa nejhorší virus od dob španělské chřipky z let 1918–1920. 

Nebo aspoň takto jsem uvažoval o koronaviru, dokud jsem nevyšel v pondělí večer z budovy školy. S hlasivkami pověšenými kolem krku jsem vláčným krokem směřoval ke svému kutlochu svobodného mládence, v němž jedinými spolubydlícími jsou slova mrtvých bílých autorů knižních románů z antiku. A právě tehdy za tmy a unavený z práce jsem ji spatřil. Ženu kolem pětatřiceti, s krátkými kudrnatými vlasy, veganskými plochými botami a chytrým telefonem přitisknutým k uchu, jak v rychlém tempu přechází silnici směrem do parku a se silnou intonací na každé první slabice slov vysvětluje druhé straně telefonátu, jak se cítí potom, co chytila zřejmě nejhorší virus, který moderní žena v 21. století může zakusit:

„Nikdy jsem netušila, že se to zrovně mě může stát. Dokážeš si to představit? Vždyť jsem se tomu strašně dlouho vyhýbala a dělala všechno pro to, aby se mi to nestalo. Nedokážeš si ale představit, co to s tebou udělá, když to na mě skočilo. Fakt jsem nebyla na to připravená. Úplně mě to pohltilo, až jsem byla sama překvapená, jak silný to je“.

Tady jsem zpozorněl a začal nahmatávat v kapse svého kabátu respirátor. Netušil jsem, co přesně té ženě je, ale podle rozrušeného hlasu mi bylo jasné, že se vrací z testování a její test byl pozitivní. A místo toho, aby byla doma v karanténě se vydala na procházku to šířit všude kolem a navíc o tom musí vykládat své kamarádce na telefonu. Vyzbrojený správně nasazeným respirátorem jsem se odhodlal se do jejího rozhovoru opět zaposlouchat:

„Biologie je svině. Myslela jsem si, že nejsem jako moje máma, ale když je ti po třicítce, ten pocit mateřství se ti spustí, ať chceš nebo ne. Hormony ti začnou proudit tělem a je těžký se tomu bránit. Fakt mě to zaskočilo. Cejtím se jako úplně obyčejná ženská“.

Nevím, odkud tenhle virus jménem „mateřství“ k nám přišel, jestli opět z Číny nebo za to mohou trolové z Ruska. Podle rozklepaného hlasu té osoby jsem si ale uvědomil, že možná kvůli koronaviru přehlížíme daleko horší problém, kterému čelí lidstvo, a ženy především, a tenhle virus mateřství možná je na cestě se stát nejhorším virem 21. století.

p.s.: testuji místní smysl pro humor