Virus jménem mateřství: Pokračování

Mohou sociální média vést k tomu, že (západní) lidstvo vymře, neboť ženy pod tlakem populárních myšlenek influencerů přestanou dobrovolně chtít mít děti?

Ve svém předchozím příspěvku „Nejhorší virus 21. století“ jsem testoval smysl pro humor zdejší komunity čtenářů. Článek jsem psal s lehkým dvojsmyslem a ukrytou hlavní myšlenkou. Na jednu stranu se mohlo zdát, že s vážnou tváří považuji mateřství za nejhorší virus 21. století, který přepadá ženy po třicítce. Na druhou stranu jsem mohl s lehkou ironií reflektovat situaci, kterou řeší mnoho samostatných, soběstačných a obecně emancipovaných žen. A to konkrétně ono podivení se nad tím, že milióny let stará biologie má převahu nad člověkem vymyšlenou ideologií. Kdo by totiž řekl, že i žena, která se během svého dospívání zařekla nemít děti a věnovala se s nejlepšími úmysly a svědomím své kariéře, začíná po třicítce cítit nával emocí utvrzující jí v tom, že chce být matkou a že by měla mít potomky? Faktem je, že jakkoli má glosa měla humoristický nádech, považuji dané téma — mateřství a porodnost — za jedno z nejdůležitějších témat, které na nás v 21. století čeká, abychom jej vyřešili. 

Pokud se totiž rozhodneme pro nevhodné politické, ekonomické, společenské, ba i filozofické kroky, může se lehce stát, že příčinou kolapsu společnosti nebude nekonečná plejáda koronavirových opatření a lockdownů, nýbrž něco související s nízkou porodností. Ta může mít mnoho příčin. Vedle přírodních katastrof nebo nevyjasněných okolností ve stylu filmu Potomci lidí, vidím jako hlavního kandidáta na takovou katastrofu řádění viru nikoli v našich tělech, ale v našem myšlení a způsobech, jak uvažujeme o důležitých hodnotách života a lidství obecně. Již nyní v koutech filozofických kateder řádí antinatalismus —  filozofický argument, že je lepší se nenarodit, protože život je utrpení, planeta je přelidněná, lidé ničí životní prostředí, dítě nemá možnost rozhodnout o svém narození. Klidně je možné, že dosud obskurní první antinatalistická internacionála (https://antinatalisminternational.com) začne být dominantním politickým hráčem a svou argumentací může přesvědčit velkou majoritu žen k tomu nemít děti, neboť se bude jednat o politický postoj, který je aspoň na první pohled zcela kompatibilní s již existujícími hodnotami veganství, feminismu a environmentální politiky.

Nezapomínejme, že jedna z nejdůležitějších evropských i světových revolucí byla protestantská reformace v 16. století. Ta by s největší pravděpodobností neproběhla bez technologie knihtisku. Díky němu se začaly mezi lidmi bleskurychle šířit Martinem Lutherem psané pamflety i jím přeložená bible do obecné němčiny. To vedlo k drastickému podrytí autority Církve v otázkách interpretace Bible, protože si více a více lidí mohlo Bibli samo přečíst a vytvořit si vlastní názor. Z dnešního pohledu se nám může tento výsledek zdát jako správný. Tak či onak, faktem je, že protestantská reformace byla výsledkem řádění viru. Speciálního viru, útočícího na naše myšlení a hodnoty. A díky novým technologiím se tento „memetický“ nebo „myslvirus“ mohl šířit napříč celou společností. Na reprodukční číslo myslviru protestanské reformace bychom dnes zírali s otevřenou pusou. 

V případě moderních technologiích se myslviry pak mohou šířit doslova rychlostí světla. Podíváme-li se na současný stav především té západní politiky Spojených států, Kanady, Austrálie, Velké Británie, Německa a částečně skandinávských zemí, uvidíme, že to, co by se nám zdálo před ještě dvaceti lety politicky nebo filozoficky neskutečné až bizarní, je dnes každodenní realitou. To by nás mělo varovat před tvrzeními, že hovořit o možnosti zániku civilizace kvůli „myslvirům“ je příliš alarmistické, nemožné, kacířské, „slippery slope“ argumentační klam. Je skutečně argumentace typu — když nebudeš mít děti, budeš mít kariéru a zachráníš planetu a nandáš to mužům — pouze slyšet ve scénáři nějaké dystopické science fiction, nebo je to něco, co častěji slyšíme vyslovené vážným tónem ve studentských kavárnách?

Ve svém dalším předchozím příspěvku o negativní vlivu sociálních médií na duševní zdraví dospívajících dívek jsem se zmínil o teorii sociálního srovnávání. Ta vysvětluje, proč především dospívající dívky jsou tolik náchylné na to být závislé na vizuálních sociálních médií jako je instagram, které se orientují na fotografie a porovnávání se na základě vzhledu a tělesné krásy. Nebudu se opakovat, tak se budu citovat, že teorie sociálního srovnávání

„[...] zhruba vysvětluje, že lidé si vytváří obrázek svého vlastní hodnoty (sebehodnocení), svých názorů, atraktivity svého vzhledu, svých hodnotových systémů na základě srovnání s ostatními lidmi.“

Ať už se nám to líbí nebo ne, dospívající dívky jsou ve srovnání s chlapci náchylnější na to následovat společenské trendy, neboť hodnotu své osobnosti, ba i svou vlastní identitu, o něco více odvozující od toho, jak dobře následující společenské trendy definované různými celebritami a influencery.

V současné době mezi ustálená a provázaná témata, které se šíří u dívek na sociálních médiích, patří orientace na psychické zdraví, veganství, environmentální témata, feminismus, transgender práva. Aniž bych chtěl jakkoli tyto témata hodnotit, chci pouze poukázat na to, že antinatalismus tematicky i filozoficky blízko právě k těmto tématům, a pokud se antinatalismus bude mezi dívkami šířit coby „myslvirus“, která na základě teorie sociálního srovnávání budou dívky následovat, aby se mohl ve svém kruhu přátel ukázat coby dívky následující správné názory, bude to právě mezi těmi dívkami, které již nyní se aktivně zajímají o výše uvedená témata. Tato má vlastní hypotéza nemusí být pouze subjektivní názor jednoho blogera, ale lze ji velice dobře na vědecké úrovni otestovat. Jsme totiž schopni zjistit pomocí analytických nástrojů vztah mezi tématy a #hastagy na sociálních sítích. Mou hypotézou je, že pokud se o antinatalismus hovoří a hastaguje, budou hastagy antinatalismu častěji doprovázeny hastagy #feminismus #vegan #savetheplanet než třeba #catholic.

Já vím, co se vám nyní honí hlavou. Jak vůbec mohu komentovat cokoli o plození děti, dospívání dívek, mateřství a ženách, když sám nikdy nebudu rodit a nečelím sociálním tlakům, kterým čelí dívky? Copak jsem neslyšel slogany a neviděl plakáty, které tvrdí, že „moje tělo, moje volba“ nebo „pokud nemáš dělohu, nemáš co do toho kecat“?. Věřte nebo ne, přesně na téma přenositelnosti zkušenosti různých skupin a identi jsem minulou neděli vedl horlivou debatu s jednou ženou a ze všech míst na světě to zrovna bylo na přípravném semináři k biřmovacímu procesu. Tvrdil jsem, že v současné době populární názory, že není vůbec možné sdílet zkušenosti mezi ženou a mužem, Japoncem a Nigérijcem, bělochem a ne-bělochem, heterosexuálem a homosexuálem, trans a ne-trans jsou více než nebezpečné, neboť univerzální lidskou (a biologickou) schopnost empatie redukují na jednu z mnoha lidských dovedností, které jsou pouze a jen politické kategorie.

O tom ale příště.